Piškanderdulá - návrat loutkové legendy do Divadla Archa

Slovo Piškanderdulá nalezli jednoho dne napsané dětskou rukou na zdi nedaleko domu, ve kterém žijí. Nápis neměl zřejmě žádný význam, ale odrážel jeden ze základních principů jejich představení: inspiraci dětskou hrou. Dalším zdrojem inspirace jim byla staletá tradice loutkového divadla. František Vítek vyřezal ze dřeva řadu loutek představujících tanečnice, artisty, rytíře, koně, smrtky a kašpary. Loutky jsou neoblečené, jejich mechanismus je odkrytý. Věra Říčařová s nimi mistrně hraje. Jednou vycizeluje gesto do nejjemnějšího detailu, jindy nechá loutku krutě spadnout, aby dřevo zaznělo jako hudební nástroj. Piškanderdulá je výpravou za odhalením podstaty loutkářského umění. K jednotlivým scénám zní staré hrací stroje a gramofony na kliku.

„Není tam příběh, týká se to našich vnitřních pocitů, jako u dítěte hrajícího si s panenkou nebo s panákem. A my tam samozřejmě trochu jako loutka působíme. Dáváme ale přednost panákovi, ten nás svým způsobem ovládá. Hledala jsem si věci, které mě zajímají. Obdobné je to, když dítě vezme poprvé do ruky něco, co nezná, a hraje si s tím. Pokoušíme se pravdivě předávat naše pocity. Vytvořit atmosféru,“ popisuje představení Věra Říčařová.

Ačkoliv představení Piškanderdulá se pro významné evropské divadelní festivaly stalo synonymem moderního českého loutkářství, Věra Říčařová a František Vítek své představení hrají jen velmi zřídka, proto se každé jejich vystoupení stává skutečně unikátní záležitostí.

Z tisku o představení Piškanderdulá:
„Hrazdař, tanečník na laně a akrobat předvádějí své nejlepší kousky s takovou vervou až to v kloubech panáka silně vrže. Jiné loutky se pohybují během představení zcela tiše a pomalu jako ve fantastickém světě snu. V něm tiká vlastní čas, kterému se divák podřídí, sám, a dobrovolně. Z kolika kostí je rostlá veselá smrtka se na první pohled nepozná. Stále divočeji tančí a chřastí svůj hrůzný půlnoční tanec a jednotlivé kůstky se více a více oddělují. Ať je to kejklíř, muzikant, milostné páry, blázen a koník na nitích nebo na drátech, s klikou nebo jen jako maska, loutkářka Věra Říčařová si nenechá ujít žádnou šanci vychutnat celé bohatství tvarů, bohatou škálu jejích loutek v celé plnosti.“